Zápis osmý – Tonce je 14 měsíců

V knize Jak se domluvit s kojencem a batoletem opakovaně zdůrazňuji, že každé dítě je jedinečné. Sousedovic Tomáš ve věku vašeho dítěte už chodí? Kuba z vedlejšího bloku, který se narodil o dva týdny později než vaše dítě, postaví věž z pěti kostek? Malá Petra ze hřiště, která je jen o dva dny starší než vaše maličká, už umí vyslovit deset slov? Vaše dítě ještě nic z toho ve stejném věku nedělá?! Hoďte to za hlavu! Zamyslete se nad tím, co všechno se už váš potomek stačil za ten krátký čas naučit. A když se zeptáte rodičů Tomáše, Petry a Kuby, tak zjistíte, že jejich děti nic z toho co už umí vaše dítě, neumějí. Váše dítě sice ještě nechodí jako Tomáš, ale umí sámo poskládat vkládačku s Krtkem, kterou dostalo od babičky. Věž postavená vaším dítětem má oproti Kubově o dvě patra méně, ale pokud váš potomek vykoná do plíny velkou potřebu, přijde vám to sdělit. Slov sice narozdíl od Petry vysloví jen pět, ale dalších třicet činností, situací, zvířat, osob a předmětů umí označit znaky znakování s miminky.

Srovnávání našich dětí s těmi „ostatními“ jsme vystaveni prakticky denně. Donedávna jsem si myslela, že místem, kde srovnávání nejvíc „frčí“ je dětské hřiště. Pokud se zaposloucháte do hovoru dospělých doprovodů na hřišti, často zjistíte, že tématem je právě: co on/ona UŽ UMÍ. A tím pádem i to, co on/ona JEŠTĚ NEUMÍ. Takovým rozhovorům se dá snadno vyhnout, prostě odejdete. Po narození naší Toničky jsem si ale uvědomila, že největším nepřítelem pohledu na jedinečnost našich dětí je naše vlastní rodina. Myslím, že to začalo ještě před porodem větami o tom, zda byla v děloze větší Dorotka nebo je to teď Tonka. Dohady byly uvedeny na pravou míru okamžikem narození naší druhorozené (aneb jak napsal jeden můj kamarád: Dokud to není zvážené a změřené, tak to neexistuje). Od chvíle narození naší druhé dcery se velká část hovorů s příbuznými (zejména z mé strany, manželovi příbuzní tak „srovnávací“ nejsou) stáčí ke srovnávání našich dcer. Dorota chodila později, Tonka seděla dřív, Dorota byla pozornější, Tonina víc mluví atd.

S manželem jsme se podobným srovnávacím úvahám bránili co to šlo. Nicméně během čtrnáctého měsíce života naší Toničky jsme se neubránili. Měli jsme pocit, že Tonička znaky znakování s miminky příliš nepoužívá (narozdíl od Doroty ve stejném věku! : )). V předešlých zápisech jste si mohli přečíst, kolik znaků (a které konkrétně) Tonina aktivně ovládá. Ano, ona je uměla ukázat, ale nepoužívala je tak často, jak jsme doufali, že je ukazovat bude. Tonička se zjevně v uplynulém období zaměřila na zdokonalení chůze. A její snaha se jí vyplatila. Nejen, že už nepadá, ale už začíná i utíkat, a když jí chci přebalit, tak skutečně prchá ... po dvou nohách : ) Zvládne sama bez držení za ruku sejít nižší schod aniž by se pod ním rozplácla jak dlouhá tak široká. Stejně tak na nízký schod i vystoupí. A když do ní někdo strčí, obvykle udrží rovnováhu a nespadne. No není to úžasné? Zejména když vezmeme v úvahu, že Dorotka ve čtrnácti měsících teprve začínala chodit! :))

A když Tonina zvládla pro ni aktuální vývojový skok (rozumějte naučila se chodit), mohla se se vší vervou pustit do znakování s miminky. Naše úvahy o tom, že ve znakování nějak ustrnula, byly najednou zbytečné. Během posledních dvou týdnů začala Tonina znaky používat mnohem častěji než dřív. A nejen to! Začala se k nám otáčet s otazníky v očích: co je to? Jak se to jmenuje? Jak se to znakuje? Když jí nový znak ukážeme (a spolu s ním vyslovíme slovo), Tonka se snaží znak i slovo zopakovat hned. Někdy zopakuje jenom znak, někdy jenom slovo, jindy si zvolí obojí. A nově nabyté znaky Tonce zůstávají v paměti. Používá je opakovaně. Se slovy je to samozřejmě trochu horší, to ale souvisí s tím, že Tonině je JEN čtrnáct měsíců. Artikulace je pro ni mnohem náročnější než znakování a znaky se snáz pamatují (obvykle vycházejí z popisu znakovaného objektu). Na druhou stranu si spolu se znakem Tonka často vybaví i slovo. A to by bez podpory znakem bylo pro naše batole mnohem obtížnější.

Učení nových znaků nám velmi zjednodušila nová Tončina záliba. Tou se staly knihy. Tonka nám pořád nosí nějaké dětské knihy (nejraději má takové ty „encyklopedické“ s několika obrázky k jednomu tématu na stránce; např.: edice Moje první ...), otáčí stránkami, popisuje znaky a slovy to, co na obrázcích vidí. Je zajímavé zjišťovat, jak se na svět kolem sebe takové mrně dívá. Například ještěrka je pro Toninu had („sssss“). Sova je pro změnu JEŽEK (píchání roztaženými prsty do hrudníku), protože má stejnou barvu jako ježek na předcházející stránce a na této konkrétní fotografii jí některá pera trčí tak, že je Tonka zaměňuje za ježkovy ostny. Na druhou stranu už Tonka vládne různými znaky pro SLEPICI, KOHOUTA (ruka s roztaženými prsty položená na hlavě, prsty směřují nahoru jako hřebínek kohouta), KACHNU (prsty ve špetce, palec představuje dolní část zobáku kachny, ostatní prsty horní plochou část zobáku; ruka se otvírá jako když kachna otvírá zobák) a PTÁKA (palec a ukazovák představují zobák, prsty se otvírají jako zobák). Tonina nejen, že knihu otevře, a chce si společně povídat a znakovat o obrázcích. Novinkou posledních dnů je i to, že si Tonka pamatuje z knížek některé obrázky. Přesně ví, ve které knize je její oblíbená opice, ve které další je vyfocená postel atd. Takže přinese knihu, ukáže POSTEL (aneb SPÁT) a čeká, až obrázek najdu. Někdy ani nečeká, ale sama začne listovat a obrázek vyhledá. Umí si totiž znaky (a teď už i několika slovy) říct, co ji zajímá, o čem si chce povídat, anebo s čím si chce hrát. Úroveň myšlení sotva ročního batolete je taková, že si řekne i o to, co aktuálně nevidí. To je fascinující.

Spolu se znakováním jde ruku v ruce i rozvoj motoriky mluvidel. Tonina se za posledních několik týdnů rozpovídala a mluvení si opravdu užívá. Pořád něco brebentí. Například sedí v kočáru a povídá „koč“ (kočár). Já situaci komentuji: „Ano, Tonička je v kočáru.“ Tonka pokračuje „hačí“. Já na to: „Tonka sedí v kočáru. Tonka dělá hačí.“ A Tonka rozvíjí konverzaci dál. „Hají“, řekne a opře se zády o opěradlo kočáru. Já to okomentuji tím, že Tonina leží. A naše rozumbrada pokračuje. Opět si sedne a povídá: „koč hačí“ (dvouslovná věta!). Po mém komentáři se Tonka zase opře a pokračuje: „koč hají“. A tak by to mohlo pokračovat donekonečna.

Ve věku 14 měsíců jsou děti rozumově zase o trochu dál než byly před měsícem. Týdny a měsíce experimentování s předměty, s lidmi i s vlastním tělem přinášejí další ovoce. Kupříklladu Tonka už moc dobře ví, jak si má říct o pozornost nás dospělých i své starší sestry. Během svého soužití s námi opakovaně zjišťovala (a stále zjišťuje) co může, co může za určitých okolností, co nemůže a co nesmí! Tonina moc dobře ví, že činnostmi z kategorie „co Tonička nemůže“, zaručeně upoutá mou pozornost. Mezi tyto činnosti patří například sahání na tlačítka CD přehrávače, lezení po rotopedu, běhání po gauči nebo uširvoucí křik. Takže já sedám k počítači, abych psala, anebo si napouštím vodu do kýble, abych umyla podlahu v kuchyni … a čertíci v očích naší druhorozené jsou jasným signálem, že se chystá na neplechu, o které už teď ví, že mne spolehlivě vyžene od počítače nebo z kuchyně.

Co už Tonička umí sama znakovat

Když jsem dávala dohromady následující seznam znaků, uvědomila jsem si, že k nim musím přičíst i ty z předcházejících zápisů. S těmi má Tonka již mnohatýdenní zkušenost a používá je opravdu aktivně a v odpovídajících situacích. Takže když se opět zamyslím nad tím, co tvrdí odpůrci znakování s miminky ,tedy že dítě v tomto věku začíná mluvit a znakování není potřeba ... Naše komunikace bez znaků by mi určitě připadala chudá. Omezila by se totiž jen na těch několik málo slov, která Tonka umí vyslovit.

• BROUK: tento znak souvisí s rostoucím zájmem naší maličké o knihy. Brouci, pavouci, mravenci a jiná havěť jsou častým obrázkem v dětských knihách. V Tončině oblíbené knize je těmto tvorům věnována celá dvoustrana.
• HOUSENKA (krčení a natahování ukazováčku, jako když housenka „píďalkuje“): zájem o housenky zase pramení z oblíbené dvoustrany v knize.
• ŽELVA: znak jsme nabízeli Tonce mnoho týdnů. Poprvé ho ukázala před několika dny opět v souvislosti s oblíbenou stranou s fotografiemi hmyzu v knize. Proč zrovna dvoustrana s hmyzem? Na jedné fotografii je Zlatohlávek, tedy brouk s krovkami. Právě krovky v očích naší Tonky byly krunýřem.
• VČELA, ČMELÁK: znak jsme Tonce nabídli, když si o něj řekla (ukázala na obrázek v knize). Tonka ho sama začala používat okamžitě.
• MEDVĚD (ruce s ohnutými prsty představují tlapy medvěda s drápy; paže jsou ohnuté v loktech směrem vzhůru; kývavý pohyb trupem ze strany na stranu jako znázornění kývavé chůze medvěda po zadních): ano, správně jste uhodli, že i tento znak jsme Tonce nabídli poté, co otevřela knihu na odpovídající stránce.
• KUKUŘIČNÉ LUPÍNKY (jedna ruka v pěst, pohyb rukou nahoru a dolů jako když sypu do misky lupínky): tento znak si Tonka vytvořila sama. Původ znaku lze jasně vysledovat v tom, kterak sypu lupínky do misky nebo Tonce na stůl.
• KOLÁČ (pohyb ukazovákem jedné ruky přes dlaň druhé ruky, pohyb je veden od ukazováku k zápěstí): tento znak si Tonka také vytvořila sama. Tonina a tvarohový domácí koláč … to byla láska na první ochutnání. Podle mne znak vychází ze znaku PIŠKOT, ale pohyb ukazovákem je rovně po dlaní jako když se krájí koláč.
• LOPATA, LŽÍCE: Tonka si ráda hraje v pískovišti. Proto znak lopata občas používá. Vlastně mne ani nepřekvapilo, když Tonka použila znak i pro lžíci na obrázku v knize. Lžíce je opravdu takové „seminko lopaty“ jak řekl jeden známý český herec.
• DOBROTA (mlaskání): když si chce Tonka říct o nějakou dobrotu, vždy použije znak konkrétní potraviny (PIŠKOT, KOLÁČ atp.). Pokud ale komentuje jídlo, které právě jí a chutná jí (piškot, koláč, cokoliv jiného chutného), mlaskne. Stejně tak mlaská, když se ke mně blíží s miskou a lžičkou z dětské kuchyně. Takovou dobrotou se musím nechat nakrmit! Když se jí zeptám, co za dobrotu v misce má, Tonka mi znakem ukáže, co „uvařila“.
• KOHOUT (ruka s roztaženými prsty položená na hlavě, prsty směřují nahoru jako hřebínek kohouta). Soused na chalupě má drůbež všeho druhu. Ke SLEPICI (což je Tonky stále oblíbený znak) tedy musel přibýt KOHOUT. V Tončině podání znak vypadá tak, že si na hlavu zatím ťuká ukazovákem jedné ruky.
• KOČÁR (ruce v pěstech před tělem drží madlo pomyslného kočáru; pohyb rukama nahoru a dolů, jako kdybyste kočárem houpali): Tonka dostala svůj malý kočárek. Má z něho obrovskou radost a v těchto dnech ho musíme brát všude s sebou, aby ho mohla vozit. Znak jsem jí nabídla jednou a Tonka ho ihned začala používat. Tonka znak doprovází slovem „koč“.
• TYČINKY (ukazováky se dotýkají špičkami, představují dlouhou tyčinku). Zase jeden ze znaků potravin, který Tonka začala používat ihned po prvním nabídnutí. Dobrota je holt dobrota.
• RYBA: Tonka u tohoto znaku výzazně mlaská. Stejně znakuje i znak DOBROTA. Vzhledem k timu, že k jídlu Tonině ještě ryby nedáváme, vždy lze z kontextu poznat, co má právě na mysli.
• POZOR: Tento znak měla Dorotka jako prvorozená ve velké oblibě a používala ho často (prvorození jsou milovníky pravidel). Tonka ho tak často neuznakuje. Obvykle ho ukáže, když jí říkám, aby na něco dala pozor.

Co už Tonička umí vyslovit

Tonka doprovází hlasem prakticky všechny znaky, které aktivně používá. Většinou artikuluje zvukomalebná slova, kterým je obvykle rozumět. Myslím si, že je zbytečné, abych v tomto a v následujících zápisech vypisovala všechna slova, která Tonka v komunikaci používá. Vzhledem k tomu, že vás ale možná zajímá, co už Tonka umí vyslovit, budu v této části vypisovat slova, která Tonka používá bez znakové podpory. Naváži tak na předcházející zápis, ve kterém jsem vypsala právě slova, která Tonka artikuluje bez (nebo s minimální) podpory znakováním s miminky.

• „HAJÍ“ = spát, lehnout si, postel. Tonina znak začíná opouštět. Spoléhá se víc na mluvené slovo, kterému je dobře rozumět.
• „KAČ“ = kartáček na zuby. Znak Tonina úplně opustila.
• „KOČ“ = kočár. Tonka má nový malý kočárek, který moc ráda vozí. Obvykle pro označení kočáru používá slovo. Někdy si pomůže znakem.
• „HAČÍ“ = sedět, sednout si, židle.
• „SSS“ = had.
• „ČČ“ = kočka. Je zajímavé, že mnoho lidí se snaží naučit své děti říkat zvukomalebné slovo „mňau“. Pro roční batole je mnohem jednodušší vyslovit „čč“. My jsme k tomu došli mimo jiné i se starší dcerou. „Mňaukali“ jsme na ní (babička kočku má, takže příležitostí bylo i bez obrázků v knihách dost) a Dorota nic. Pak viděla souseda jak volá na svou kočku „čč“ a ihned zavolání zopakovala. To, že „čč“ dělá „mňau“ : ) vyslovila Dorota jen o pár týdnů později.
• „BÁC“ = Tonky velmi oblíbené slovo (dobře se jí vyslovuje). V čase pilování chůze u nás bylo velmi frekventované. Teď se tonce líbí používat ho v říkankách, které spolu povídáme.
• „HOUPY“ = v minulém zápise jsem psala, že Tonka doprovází znak HOUPAT SE slovem „houpy“. Teď už si je srozumitelností slova natolik jistá, že znak zcela opustila. Znakování s miminky funguje přesně tímto způsobem. Dokud dítě nemůže (fyzicky toho ještě není schopné) slovo vyslovit, použije znak. Později (když už jsou mluvidla dítěte obratnější) znak doprovodí slovem. A když si je použitím slova jisté (okolí slovu rozumí bez podpory znakem), znak přirozeně opustí a slovem ho nahradí.

Sdílet na Facebooku