Znakování s miminky


Témata • O nás

  • O nás

Mgr. Terezie Vasilovčík Šustová

Ještě na střední škole jsem se začala věnovat znakovému jazyku. Zpočátku mi byl koníčkem, později jsem s ním spojila i svůj profesní život. Vystudovala jsem Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy obor speciální pedagogika. Během studia jsem si zvyšovala kvalifikaci v profesi tlumočení znakového jazyka, jako tlumočník jsem pracovala a vedla jsem kurzy znakového jazyka pro děti i dospělé. Mezi mé nejoblíbenější pracovní aktivity patřilo tlumočení na mezinárodních festivalech pantomimy a pohybového divadla a při mnoha dalších kulturních příležitostech. Také jsem měla příležitost tlumočit mezinárodní znakování v zahraničí (Vídeň, Berlín) a věnovat se jako tlumočník neslyšícím cizincům v Praze.

Po promoci jsem rozšířila své pracovní aktivity na poradenství rané péče v rodinách s dětmi se sluchovým nebo kombinovaným postižením nebo se závažným postižením vývoje řeči. Mou další profesí (a upřímně řečeno tou nejmilovanější) tak byl poradce rané péče zejména v oblasti vizuálněmotorických komunikačních systémů dětí se sluchovým postižením. Na půl úvazku jsem také pracovala jako učitelka v bilingvální mateřské škole pro sluchově postižené. Stále jsem se věnovala tlumočení českého znakového jazyka i mezinárodního znakování a vedla jsem kurzy komunikace s neslyšícími a kurzy znakového jazyka na vysokých školách. Za velmi obohacující považuji i období, kdy jsem mohla tlumočit do znakového jazyka hudbu.

A potom se stala ta nejúžasnější věc na světě a nám se narodila dcera Dorota. Jako profesionál jsem byla s dětmi raného věku gesta a znaky zvyklá běžně denně používat. Věděla jsem, a praxí jsem si to mnoho let ověřovala, že komunikace prostřednictvím znaků s kojenci a batolaty funguje. Že se s nimi dospělí nebo jiné děti mohou domluvit mnohem dříve než vysloví první slova. A proto jsem byla rozhodnuta používat v komunikaci znaky s naší Dorotkou od narození. Jestli už miminko máte, moc dobře víte, že po jeho příchodu na svět z mnoha vašich plánů muselo sejít. I já jsem si po mnoho týdnů vyčerpaná večer v posteli uvědomovala, že jsem v tom kalupu nestačila použít ani jeden znak. Život s malým dítětem se ale pomalu ustálil a Dorotka si začala vytvářet gesta sama stejně jako ostatní děti (i když jim dospělí často ke své škodě takový význam nepřikládají). Mezi její první tedy patřilo: POCHOVAT – ZVEDNOUT (ruce natažené vzhůru) a UNAVENÁ (mnutí očí pěstičkami). S manželem jsme gesta zařadili do běžné komunikace a cíleně jsme je opakovali. Tím měla Dorotka z naší strany pozitivní zpětnou vazbu a posilovali jsme vědomí toho, že gesta (která v systému znakování s miminky řadím spolu s ostatními cílenými nemluvenými projevy pod souhrnný název znaky) jsou běžnou součástí komunikace.

O několik týdnů později jsme začali používat cíleně další znaky, které už jsme dcerce nabízeli z vlastní iniciativy. Dorotce tehdy bylo osm měsíců. Protože dítě v tomto věku motoriku svých rukou ovládá již celkem dobře, snažila se naše dcera opakovat znaky prakticky okamžitě a samostatně je začala používat asi za tři týdny. Prvním znakem, který se od nás Dorotka naučila, bylo SVĚTLO (viz slovníček základních znaků).

Protože od počátku Dorotčina života bylo zřejmé, že je to zdravé, slyšící miminko, věděla jsem, že nechci v komunikaci s dcerou používat čistý znakový jazyk. Cílem užití gest a znaků s naší dcerou bude přece se domluvit do doby než začne sama používat mluvenou řeč, nikoliv zavést v domácím prostředí další jazykový systém. Na základě svých zkušeností jsem se proto při hledání vhodných znaků uchýlila ke kombinaci přirozených gest, znaků českého znakového jazyka i jiných národních znakových systémů a znaků mezinárodního znakování. Velkou inspirací mi byli i rodiče neslyšících i slyšících dětí z rodin, do kterých jsem jako poradce rané péče dojížděla.

S tím jak naše dcera rostla, rozšiřoval se i rejstřík jejích aktivit a množila se místa, na kterých jsme svým způsobem komunikace budili pozornost. Takže „naše znaky“ se z bytu a domu (nám blízké lidi z rodiny a také přátele či známé náš způsob komunikace vzhledem k mé profesi nepřekvapil) přemístily na hřiště, do herny, do mateřského centra i do obchodů a na návštěvy. Dorotka byla často vystavena překvapeným pohledům okolostojících maminek, které se hned zajímaly o to, jak s dcerou komunikujeme. Již dříve mě při podobných častých otázkách napadlo, že bych se mohla s dalšími rodiči nebo jinými osobami, které jsou dítěti blízké, podělit o své znalosti a zkušenosti týkající se způsobu komunikace se zdravými slyšícími dětmi raného věku, který vychází z jejich přirozených gest. Dala jsem tedy systému název znakování s miminky a napsala jsem knihu, kterou máte od počátku roku 2008 k dispozici ve svém knihkupectví. Dalším krokem bylo zprovoznění těchto webových stránek, které Vás snad budou inspirovat.

V roce 2008 se podruhé stala nejúžasnější věc na světě a nám se narodila druhá dcera Antonie. Dorota, která již sama v té době znaky více než rok nepoužívala, se ke znakování s nadšením vrátila. Tentokrát ale jako ta, která znaky nabízí mladší sestře. Vždyť kdo jiný by měl Tonce zprostředkovat svět než tříletá rozumbrada, která je stále kolem ní? Naše příspěvky do "znakovacího deníčku" můžete číst v sekci Příběhy - Znakování s Toničkou krok za krokem.

V březnu roku 2012 se stal zázrak potřetí. Přivítali jsme na světě Evelínu. Tehdy již šestiletá Dorotka a čtyřletá Antonie tak mezi sebe přivítaly další sestru, která bude během následujícíh let jejich pravou rukou při vymýšlení lumpáren a skopičin. To, jak s námi Evelína od prvních dnů svého života komunikuje (a jak my komunikujeme s ní), si můžete přečíst v sekci Příběhy - Znakování s Evelínou od prvních dnů.

V současné době jsem se vrátila ke znakovému jazyku neslyšících. Kromě znakování s miminky opět pracuji jako tlumočník znakového jazyka.

Kontakt: znakovanismiminky@seznam.cz

Mgr. Lada Chaloupková

Po vystudování Pedagogické fakulty UK, obor Speciální pedagogika jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Po jejím ukončení jsem pracovala jako poradce ve Středisku rané péče pro děti se zrakovým a kombinovaným postižením. Role poradce spočívala v terénní práci zaměřené na podporu rozvoje dítěte a kompetencí jeho rodičů.

Od roku 1997 jsem pracovala v o.s. SPIN, kde jsem také absolvovala základní a supervizorský výcvik v metodě Videotréninku interakcí (dále jen VTI). Aktivně jsem se účastnila mezinárodních konferencí o metodě VTI v Maďarsku a Polsku. Později jsem pracovala jako poradce pro rozvoj komunikace u dětí se sluchovým a kombinovaným postižením v Bilingvální mateřské škole a ve Středisku rané péče pro děti se sluchovým postižením.

V současné době se podílím pod záštitou Nadačního fondu Prolomené ticho na organizování a vedení skupinových a individuálních terapií pro děti s kombinovaným postižením předškolního věku. Cílem je rozvíjet komunikaci a další dovednosti těchto dětí včetně jejich rehabilitace. Veškeré terapie probíhají za aktivní účasti jednoho z rodičů nebo osobního asistenta.

Ve spolupráci se Střediskem náhradní rodinné péče vedu pro adoptivní rodiče semináře, zaměřené na problematiku komunikace s osvojeným dítětem. Metoda VTI pomáhá rodičům rychleji navázat kontakt s dítětem, porozumět dítěti a tím urychlit jeho začlenění do nové rodiny, zároveň posiluje kompetence rodičů. V oblasti komunikace s malými dětmi se zaměřujeme především na vnímání, porozumění a stimulování verbálních a neverbálních iniciativ, které dítě vysílá a vede rodiče k jejich aktivnímu přijímání a  naladění se na dítě. To má zásadní význam pro psychický vývoj dítěte. Kromě těchto aktivit spolupracuji na několika projektech, které jsou zaměřeny na rozvoj komunikace u různých skupin klientů.

Kontakt: znakovanismiminky@seznam.cz




Sdílet na Facebooku

Valid XHTML 1.0 Strict