Témata • Příběhy ze života

Zápis devátý – Tonce je 18 měsíců

Asi se ptáte, proč jsme v zápisech o znakování s naší Toninkou vynechali celé čtyři měsíce jejího života. Odpověď je prostá: protože Tonka začala v komunikaci upřednostňovat mluvenou řeč, znaky postupně opouštěla a dnes z nich zbylo jenom pár, které v komunikaci používá.

Je úžasné poslouchat upovídané batole, které si vyndá z pusy láhev a rázně oznámí: “Mámě!”. Já po láhvi sáhnu a dcerka zareaguje: “Ne, na stůl!”. Vstane a lahev odnese na stůl. A když se vrací od stolu ke mně, tak řekne: “Máma umeje”. Kromě čistě praktických informací se nám od naší druhorozené dostávají i informace, kterým se musíme smát. Vidění světa malého dítěte může nám dospělým někdy připadat až neskutečné. Tonička například na zemi viděla kabel, který vedl od notebooku do zásuvky. Bez přemýšlení na něj ukázala a začala volat: “Had! Had!”. Nebo cestou po chodbě “potkala” lavor. Hned nám běžela říct, že na chodbě je “Bazén, tam.”

Tonička povídá a povídá a povídá … máme někdy pocit, že pusu nezavře. Kolem 16 měsíců začala používat dvouslovná sdělení a dnes se už setkáváme i s tím, že řekne větu o třech slovech. Co se týče jednotlivých slov, Tonina artikuluje bez obtíží slova tříslabičná (např. gumička, maminka) a někdy i čtyřslabičná (např. tatínkovi). Také u mnoha slov používá synonyma (slova stejného významu, např. táta, tatínek, ) a skloňování (například táta, tátovi, táty, tatínek, tatínkovi, dávka – rozumějte přesnídávka, dávku – rozumějte přesnídávku). Tonička umí pojmenovat části svého těla nejen sama na sobě, ale i na druhých. Sebe dcerka označuje jménem “Tonina”. Za důležité považujeme i to, že dcerka mluví natolik srozumitelně, že se domluví i s lidmi, kteří nepatří do naší rodiny.

Za velký skok považuji to, že Tonka začala vtipkovat. Stalo se, že na otázku jak dělá kočka, odpověděla “Haf.”. Řekla to tak vážně, s takovým přesvědčením o své pravdě, že jsem se nemohla udržet a na celé kolo jsem se rozesmála. Tonička se ke mně připojila a teprve po několika minutách smíchu jsem se jí zeptala znovu. Tonka si tuto zkušenost (vida, mámu to rozesmálo) znovu ověřila a smály jsme se zas. Čas od času se stane, že Tonička na podobnou otázku záměrně špatně odpoví a čeká na smích. A čtyřletá Dorotka jí v podobných skopičinách samozřejmě ráda podporuje.

Toninka v této době s oblibou používá sdělení “s tebou.” (například když odcházím), “teď já.” nebo “taky! Taky!” (když chce zrovna dělat to, co právě dělá Dorota). Snažíme se naší maličkou podporovat v tom, co dělá. Pomáháme jejímu rozvoji, její samostatnosti, společně se věnujeme její práci – což je v tomto věkovém období hra. Některé naše plány nám Tonka nabourává slovy: “Já sama!”. Znamená to, že některé činnosti trvají mnohem déle než v době, kdy jsme je za dcerku dělali my. Na druhou stranu se tak Tonička naučila mnoho praktických dovedností: sama se nají, obuje si boty (některé :)), oblékne si kalhoty (často se trefí každou nohou do správné nohavice), svlékne se, přinese věc, o kterou ji požádáme a mnoho dalšího. Ruku v ruce s psychomotorickým vývojem jde i zdokonalování paměti našeho batolete. Když Tonina běhá po bytě bez ponožek nebo já nemohu najít její lahev s pitím, už nemusím procházet všechny kouty nebo Tončiny oblíbené skrýše. Stačí se dcerky zeptat, kde danou věc nechala a říct jí, ať ji přinese. Tonička obvykle ví, kde si ponožky svlékla nebo kam postavila lahev s čajem – a přinese mi to.

Na jednu stranu jsme nadšeni, že seTonka tak rozmluvila. Dobře se domluví i s lidmi, kteří nepatří do naší rodiny - její řeč je jim obvykle srozumitelná . Na druhou stranu je nám líto, že naše maličká znaky už skoro úplně opustila. Víme proč to udělala. Mluví tak, že jí rozumíme, proto nemá potřebu znaky slova podporovat. I tak se ale společně bavíme u znakovaných říkanek, protože jsou zábavné a podporují Toniččin psychomotorický rozvoj. Občas Tonce nějaký znak nabídneme a ona ho chvíli používá, protože ji to baví. Obvykle znak ale rychle nahradí mluveným slovem.

Tonka používá akvitně už snad jen jeden znak, a tím je JEŠTĚ. Tonina i Dorota znakují JEŠTĚ ve chvílích, kdy mají pusu plnou jídla a rychle si chtějí říct o přídavek. Tonka znakuje i tehdy, když chce zdůraznit své sdělení. Například když si o něco řekne, já jí odpovím, že jí to nedám. V tu chvíli Tonka podpoří slovo znakem, aby bylo sdělení důraznější. Zároveň mi tak dává pro jistotu další vodítko k tomu, abych jí rozuměla (i když podle mne moc dobře ví, že jí rozumím).

Ze stejného důvodu používá Tonka i další znaky. Modelovou situací může být například všední den ráno. Dorota odchází s tátou do školky, já jí pomáhám se oblékat. Zapínám jí bundu a sahám po čepici. Tonka s námi stojí v chodbě a říká: “pici” (čepici). Znamená to, že ještě musím dát Dorotě na hlavu čepici, protože venku je mráz. Já si ale povídám s Dorotkou. Tonka svoje sdělení opakuje “Duda pici” (Dorotě čepici). Já se stále věnuji Dorotě. Tonka se mi proplete mezi nohama a svoje volání: “Pici! Pici! Duda pici!” doprovází znakem ČEPICE. A nepřestane, dokud její sdělení nepotvrdím já nebo sama Dorota komentářem: “Ano, ještě si Dorota musí vzít na hlavu čepici.” Teprve poté je Tonička spokojená, protože se jí podařilo upoutat mou pozornost a já jsem jí dala najevo, že rozumím tomu, co nám říká.

Tím, že situace kolem našeho osmnáctiměsíčního batolete komentujeme, děláme mu svět kolem srozumitelným. Zprostředkováváme Tonině nejen to, co se děje kolem ní, ale i to, co se děje v nás nebo v ní samé. Tonka se umí omluvit, když například někomu omylem šlápne na nohu (říká “pomim” což znamená promiň) nebo ho kopne, škrábne a tak podobně. Přijde pohladit Dorotku nebo kohokoliv z nás, když pláče nebo je smutná (smutný) a umí projevit radost, když k tomu má důvod.

Celý jeden rok jsem se s Vámi dělila o to, jak jsme s Toničkou využívali znakování s miminky. Přečetli jste si o tom, jak jsme Tonce v jejích šesti měscích nabízeli první znaky. V tomto zápisu, kdy je Tonce rok a půl, jste četli o tom, že Tonička znakování přirozeně opustila. Pokud se svými dětmi využíváte v komunikaci znakování s miminky, můžete očekávat, že se bude jejich řeč vyvíjet stejným způsobem. Myslím tím, že znakování rozvoj jejich řeči aktivně podpoří a postupem času přirozeně znaky ukazovat přestanou. Nelze říci, že ve věku naší Tonky právě vaše děti budou mluvit tak hodně a znakovat už tak málo. Každé dítě je jedinečné. Užívejte si každou chvíli, kterou můžete se svými dětmi strávit. Otevřete se dobrodružství a zábavě, které vám nabízí znakování s miminky. A pokud se chcete o své příběhy podělit i vy, rádi je na těchto webových stránkách zveřejníme.



Sdílet na Facebooku

Valid XHTML 1.0 Strict